Svoboda – co to je? No jo, já vím, „svoboda je poznaná nutnost“. Upřímně – rozumíte tomu? Ono to chce výklad, jak to kdo myslel. Nebo jak a k čemu to kdo použil a jaký smysl tomu vnutil. Tak to zkusím jinak: „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. No, zase nic moc. Možná tyhle otřepané citáty říkají, co svoboda není nebo kde jsou její hranice, ale určitě ne, co to ta svoboda je. A co takhle něco jako pocit volnosti, možnost dělat si co chci...? A už zase slyším často omílanou větu „nepleťte si svobodu s libovůlí!“. Když se nad tím zamyslíte a zkusíte si představit, jak skutečně svobodu vnímáte, co se vám vybaví? Určitě ne starost o to, jestli svým jednáním neomezíte souseda. Těžko nějaký abstraktní pocit té správné svobody, kterou musíte nejdřív nastudovat, nechat schválit patřičnou komisí, zaevidovat a jako totálně nepoživatelnou založit někam hodně hluboko. A už určitě ne nějaká věta postulovaná v Listině základních práv a svobod.
Svoboda přece znamená především právo volby, právo vybrat si z více, mnoha a třeba i všech možností. A taky právo si z nich nevybrat. Alespoň já to tak cítím. A to, že bych některou tou možností mohl někomu jinému ublížit? Jistě, mohl, ale od toho jsou tu zákony, morálka, a především moje vlastní svědomí. A já tady nemluvím o svobodě traverzy spadnout komukoliv na hlavu, ale o svobodě myslícího tvora. Stojím-li na rozcestí, mohu se vydat kteroukoli cestou. Pokud ale vím, že některá z nich vede někam, kam nechci dojít, nepůjdu po ní. Třeba právě proto, že bych se tím zachoval špatně. Ale tím není má svoboda menší, dokonce možná je tím větší, neboť mi to dává i právo rozhodovat o sobě, soudit sám sebe a své činy.
Jsem tedy svobodný? Máme my – tedy moje rodina, náš národ nebo třeba vůbec všichni lidé – svobodu? Žijeme svobodně? Podle mne je to špatně položená otázka. Svoboda totiž neexistuje jako trvalý stav. Svoboda je především pocit, a jako takový rychle vyprchá. Nejsem ve vězení, takže jsem svobodný. To je sice pravda, ale tahle myšlenka mě nijak nepovznáší. Stejně tak si trvale bytostně neuvědomuju, jak je úžasné, že nemám svázané ruce nebo obojek na krku. Kolik z mladých dosud neženatých mládenců či nevdaných dívek naplno prožívá svou svobodu? Asi málokdo, zato se pak s ní srdceryvně „loučí“...
Opak, tedy nesvobodu, dlouhodobě prožívat dokážeme. Je to stav, se kterým můžeme, a nebo taky někdy nemůžeme, bojovat. Který nás sužuje, z kterého bychom se rádi vymanili, který nás může cele prostupovat. A je jedno, jestli je to nesvoboda nepovedeného manželství, žaláře nebo nadvlády jiných lidí. A co je tedy opakem toho opaku? Co je svoboda?
Svoboda je podle mého mínění právě a jen ten okamžik změny, ta chvíle rozhodování, to uvědomění si možnosti výběru.
Vycházím ze dveří úřadu, žaláře, školy či jiné pro mě v tu chvíli nepopulární budovy, přede mnou je otevřený svět plný možností a já se v tu chvíli můžu rozběhnout rovnou za nosem, zahnout doprava či doleva, anebo si dokonce na truc sednout rovnou tady na schody, překážet všem ostatním a užívat si právě nabyté svobody plnými doušky. Netěšte se, budou tak dva, tři. Pak ten slavnostní pocit vyvane.
Přicházím k rozcestí. Je jedno, jestli je to rozcestí skutečné, ze kterého vede několik lesních pěšin, nebo obrazné, které mi dává vybrat z více možností toho, co teď udělám, čím se budu dál zabývat, s kým strávím tohle odpoledne nebo tenhle život... Pokud tedy přicházím k takovémuto rozcestí a nejsem v situaci výběru jen ze samých špatných variant, pod tlakem krutého nedostatku času ani pod tlakem nějaké té poznané nutnosti, pak můžu prožít záchvěv čiré svobody. Začíná uvědoměním si existence tohoto rozcestí a končí buď výběrem jedné z cest nebo okamžikem, kdy začnu váhat a příliš přemýšlet o důsledcích svého rozhodnutí.
A věřte mi, křižovatek, a to i těch důležitých, procházíme a míjíme v životě hodně, zato těch úžasných pocitů svobody z jejich existence si většina z nás dokáže užít jen mizivě málo. Proč? Vždyť po svobodě touží snad každý. A tuhle skutečnou svobodu přitom může zažívat téměř na každém rohu. Stačí si to jen uvědomit...
A co já? Vybral jsem si správně? Zvolil jsem na každé své křižovatce tu správnou cestu? Asi těžko, ale přece...
„Jó, to jsem byl ještě mladej a blbej!“ Příběhy, které končily nebo začínaly tímhle konstatováním, už jsem slyšel mockrát. Ale, přiznám se, sám jsem je nikdy nevyprávěl. Protože jsem to tak nikdy necítil a necítím.
Ano, býval jsem nezkušený, ale když se zamyslím nad svým mládím, nenacházím nic, co bych dnes na svou tehdejší „mladost a blbost“ sváděl. Jistě, udělal jsem spoustu chyb, ještě víc špatných rozhodnutí a dnes bych rozhodně na mnoha rozcestích volil jiný směr. Jenže tehdy jsem se podle mého mínění zachoval vždy správně, nebo alespoň tak, jak mi to moje vnitřní pnutí (kterému tady teď nechci vznosně říkat svědomí) přikazovalo. A kdybych se do té doby mohl vrátit, dělal bych stejné chyby (naschvál), dělal bych stejně špatná rozhodnutí (a nebo jinak špatná rozhodnutí) a vybral bych si možná sice jiný směr, ale dnes bych zase viděl, že to nebylo ono. Od svého tehdejšího já se podle svých dnešních pocitů nijak neodlišuji a určitě se od něj nechci distancovat. Ano, mám dnes víc zkušeností. Tehdy jsem je neměl a mít nemohl. Navíc, zkušenosti nejsou vždy jen užitečné. Leckdy nabádají člověka k zbytečně přílišné opatrnosti, zavádějí ho na vyšlapané cestičky a k prověřeným řešením. To nemusí být ku prospěchu věci.
Zkušenosti nejsou zásluha. Ani mládí není zásluha. Obojí pouze patří k životu.
Jaké si tedy vystavím vysvědčení? Jaká byla má rozhodnutí? Správná! Protože, ač bych dnes volil jinak, za svými rozhodnutími si stojím. A jejich následky si nesu a ponesu sám. A rád!
Kdyby mě někdo pochopil, můj život by ztratil smysl.