Co je to vlastně přítomnost? Zlom mezi minulostí a budoucností, který ve skutečnosti nemá žádné vlastní trvání. A přesto právě jen v té přítomnosti se vše děje. To přeci není možné! V nulovém čase se nedá nic stihnout. Jak tedy vlastně to TEĎ vypadá? Je skutečně tak krátké, až neexistující? Určitě ne. Možná ve fyzikálním smyslu, ale pocitově je to jakýsi krátký časový úsek, který jako přítomnost vnímám, prožívám. Je to prostě tato chvíle.
A jak je dlouhá? To už je složitější otázka.
Dokážu si představit, že trvá třeba vteřinu (tedy správně sekundu... a neskákejte mi pořád do řeči, vždyť moc dobře víte, co jsem tou vteřinou myslel). Takže vteřinu, půl nebo dvě, prostě po dobu, kdy si stačím zformulovat myšlenku. Kdy si v duchu řeknu: „tohle je přítomnost“ nebo „jau“ (to když se zrovna praštím do hlavy o nízká futra).
Jindy může být pocit přítomnosti delší, třeba po dobu právě prožívané časově ohraničené činnosti či okolnosti. Teď prší. A to TEĎ trvá po celou dobu té přeháňky. Teď obědvám – TEĎ začalo usednutím ke stolu a skončí až kafíčkem.
Asi dobře definovatelné je TEĎ, které odpovídá dnešku. Takže do včerejška to byla minulost, od zítřka čekám budoucnost. Sice se jí nedočkám, protože i zítra bude „dnes“, ale dennodenně věřím, že nastane a že se jí dožiju.
Zrovna tak si ale dokážu představit přítomnost trvající po dobu mého života. To je moje TEĎ. Začalo ne snad narozením, ale někdy v té době mého ranného dětství, na kterou si již matně pamatuji. A skončí... no, však víte čím.
Přítomnost umím chápat i jako tu dobu, ve které je svět takový, jaký ho znám. Pro mne tedy zřejmě někdy od průmyslové revoluce, pro leckoho mladšího by to možná bylo od počátků Internetu. (Tady se ovšem musím přiznat, že pro mne propuknutím Internetu známý svět spíš skončil. Takže moje TEĎ už téměř pominulo.)
A pak je určitě možné vnímat TEĎ jako epochu existence lidstva, či dokonce éru od velkého třesku. Ale to už je odosobněný pohled, který má člověk jen naučený a těžko ho reálně prožívá, takže to už bych do těch pocitových „přítomností“ asi ani nepočítal.
Možná někdo cítí i různá jiná TEĎ, nikomu je neberu. Co bych s nima taky dělal?
V každém případě, ať už si to TEĎ představím jak chci dlouhé, je takové trochu neurčité, rozmyté. Nejlíp bych ho asi přirovnal ke křečkovi pod kobercem. Vidíte tu bouli na koberci prchající před nešťastným majitelem? Takovou tu z těch kreslených vtipů? Tak tu. To je přítomnost. Minulostí už křeček proběhl a někde v budoucnosti svému pánovi definitivně uteče. Ale ta boule není jen bod. Z obou stran se ten koberec zdvihá. Křeček je jakési ideální TEĎ, ale ta zvednutá látka k té celé jeho přítomnosti taky patří. Jsou to jakési dva časové úseky, které k tomu bezčasovému okamžiku přiléhají z obou stran a které právě umožňují, aby tu přítomnost bylo vůbec možno vnímat, aby se v ní mohlo něco stát. Je to jakési „předteď“ a „poteď“, jakési nastávání a doznívání. V něm všichni pořád žijeme. V bublince současnosti, kterou si s sebou vlečeme pod tím svým kobercem času. A jejej, to už jsem příliš zabředl do jakýchsi metafor. Tak raději skončím...
Dejte mi pevný bod na časové ose a pohnu ciferníkem!