Zavřete oči a představte si, že vám tohle vyprávím někde u táboráku nebo u krbu ve starém srubu. Pomalým a klidným hlasem. (I když, upřímně řečeno, nevím, jak budete se zavřenýma očima číst.)
Je to ze živoa a ani chloupek není přimyšlen, ale příklad si z toho fakt radši neberte. Jezdí dneska ty vlaky (a on by stačil i protijedoucí) přece jen o něco rychleji. A hlavně už je většina tratí zadrátovaná. Lézt na střechy pod elektrikou by mě ani tenkrát určitě nenapadlo, ale taky už to tím ztratilo kus romantiky. Tedy, teď to vypadá jak varování Maxisterstva nemocenství na krabičce cigaret, tak já radši začnu ještě jednou:
Zavřete oči a představte si, že vám tohle vyprávím někde u táboráku nebo u krbu ve starém srubu. Pomalým a klidným hlasem.
Sám pořádně nevíš, kdy tenhle příběh vlastně začal. Jako když se na rovný cestě najednou vobjeví kámen, pak další, začne jich přibejvat, až se cesta ztratí ve skálách. Možná, že tak ten příběh vzniknul. Pár zážitků eště z dětství. Když si strašně rád jezdil vlakem na Slovensko – s klukama na tábory. A dycky si to byl ty, kdo zustal ve vagónu, když se šli kluci někam podívat, kdo hlídal věci přes noc na nádraží. A nevěděl si pořádně proč. Nebo tenkrát, když ste si s klukama hráli na Toma Sawyera a vlezli ste v Chuchli do tunelu. Do dneška to vidíš, jak se pak kluci začli bát, když jel vlak, a jak neměli vodvahu na druhý straně vylízt, i když ho celej prošli. Tenkrát ses bál nejmíň. Ale ne, to sou všecko jenom drobný zážitky. A asi to tak vůbec nebylo.
Asi to všecko začalo najednou, až mnohem pozdějc. Tenkráts na tom byl bledě. Sám na světě a neměls žádnej cíl ani chuť do života. A sám dobře nevíš, proč si zabloudil na nádraží do Krče. To nádraží máš do dneška rád. Našels tam tenkrát smysl, našels tam cíl. Tenkrát sis řek, že koleje sou krásná věc. Že vedou do dálky, že někam směřujou. A tak že bys i ty chtěl žít. Bejt z vocele a z pražců a dávat vlakům směr.
Tenkrát si zabloudil do Krče na nádraží. Dneska už dávno nevíš, jestli tam byl ňákej vlak. Ale přesně vidíš to místo. Na výjezdu směrem na Radotín. Koleje před tebou ubíhaj. A ty sis řek, že: „V životě nevim, kam jít, a tak si zvolim tudle cestu.“ Tenkrát si tim myslel – jen pro tu chvíli. Cestu po kolejích, někam pryč. Představil sis cestu lesem, po náspu, po pražcích, a čistou hlavu, protože nemusíš přemejšlet, kam se dát dál. A začal ses na to místo vracet. Tak jako lidi choděj do kostela.
Pak jednou jel z Krče náklaďák. Pomalounku se šoural. Vona je tam nařízená pomalá jízda. Sám nevíš, proč si zkusil vyskočit na stupátko. A snad sto metrů si se svez. Ten vlak snad uplně zastavil, ale to je jedno. Nevěříš na vosud, ale tenkrát si něco cejtil. A potom doma tě to napadlo. Že ten vlak přece musel někam jet. A že si moh jet klidně s nim.
A taks to zkusil znova. Dvakrát, třikrát, dycky jenom kousek. Naučil ses, jak se rozběhnout a chytit, kam šlápnout a čeho se držet. Neni toho moc: dva boucháky, hák, někde lávka, někde stupátka, tyče k držení. Co potřebuješ víc?
Brzo sis dovolil projet i tunelem. Právě tim chuchelskym. Byl to zajímavej pocit. Když najednou byla tma, uplně si ztratil rovnováhu. Stál si na stupátku, držel ses voběma rukama a vší silou ses snažil udržet mezi vagónama. Dneska tě to už nepřekvapí. Už i v tunelu si seš jistej. Ale tenkrát to bylo zvláštní.
A tak začaly tvoje cesty. Většinou byly krátký. Chuchelskym tunelem do Radotína a vodtamtud zpátky pěšky, jen někdy jinym vlakem. A snil si vo dálkách. Začal si cejtit něco krásnýho. Radost – snad z rychlosti. Z větru, kterej tě bičuje do tváře. Ze svobody ujet kam chceš. Tam kam jede tendle vlak. Tendleten pocit se ti vrací dycky. Pálí to kolem srce, nutí tě to do zpěvu.
Někdy si jezdil do Radotína, jindy na druhou stranu na vršovický nádraží. Někdy ses mezi vagónama schovával před lidma, jindys jim mával. A pokaždý si měl ten nádhernej pocit a snad pokaždý to bylo něco jinýho. Tvoje cesty nekončily dycky v Radotíně. Pak už si většinou dojel až do Berouna, kde tydle vlaky končej nebo aspoň dlouho stojej. Někdy za dalšim toulánim, někdy jen tak pro radost z jízdy na vlaku.
Ale to neni všechno, i když je to to hlavní. Začal ses taky toulat po kolejích. Začal si naplňovat tu chuť, kterous měl na začátku. Neni to problém chodit po pražcích, jenom se to musíš naučit. A tys už to uměl. Zkoušel sis kdysi běh po kamenný pláni. Stačej jenom zpevněný kolena, kotník nechat uplně volnej a chodidlo ať si došlápne, jak se mu zlíbí. Vypadá to hrozně, ale můžeš jít stejně dobře jako po rovný cestě. Jenom nohy trochu víc bolej. Ale to ti přece taky nevadí.
A když už ses toulal po kolejích, narazils taky vobčas na tunel. A ty se staly další tvojí láskou. Kolik užs jich prošel – jen tak! a kolik si při tom toulání po kolejích prožil radosti a příběhů.
Někdy to byly jenom příběhy kratičký. Jenom pocity, drobnosti. Třeba když si tenkrát seděl na střeše nad bouchákama na vagóně s uhlim. Hráls na kytaru a řval do větru písně vo vlacích.
A jindy to byly dlouhý cesty. Třeba tenkrát na Slovensku. Z Bratislavy si tehdy vyšel. Z nádraží, po kolejích pryč. A vůbec ti nevadilo, že za tebou křičeli. Chytils tam vlak, kterej ale vodbočoval jinam než kam si chtěl. Z tý vodbočky zrovna vyjížděl jinej náklaďák. A tys ho dohnal. A chytil. A jel si s nim. To byla krásná jízda. Zařídil ses tam jako pán. Na lávce mezi vagónama. Všechny věci sis tam rozvěsil. Vobčas sis vylez po žebříčku rozhlídnout se po kraji. Nebo si jen tak stál, držel se zábradlí a usmíval se do kraje. Slunce svítilo, pálilo, vítr ti chladil čelo. Mávals lidem a smál ses těm, co hrozili pěstí. Jiný tě zase zdravili, třeba i výpravčí na nádražích. Vítr ti cuchal vlasy. A když ses schoval za vagón, bylo horko k zalknutí.
Mířils tenkrát na sever. Jenže už v Leopoldově ten vlak zahnul na východ. Ale tak to chodí, když nevíš, kam tendle vlak pojede. A to je to krásný. Vždyť si přece můžeš jet, kam chceš. A i když máš cíl, dostaneš se tam jinudy nebo se vrátíš.
Malinký nádražíčko, Zbehy, tam ten vlak zastavil. Slez si a sednul sis na hromadu pražců a čekals, kdy se hne dál, nebo kdy pojede ňákej zpátky. A tam si zažil ten pocit, kterej cejtíš do dneška. Bylo to v červenci, snad v pravý poledne. A slunce pálilo. List se nehnul. Nebe bez mraku. Jedovatá modř. Vysušující slunce. A ty ses cejtil silnej. Silnej třeba přejít poušť. A prožívals tu nekonečnost minut. Línej čas. Tu atmosféru před bouřkou. Nebo před výstřelem. Bylo to surově krásný.
Ten vlak se prostě nehnul. A ty si nakonec vodjel za pár hodin ňákym vosobákem.
A za ňákou chvíli nato si byl v Žilině. A chtěl si na východ. Procházel ses nákladovym nádražim a hledals vlak, kterej pojede. Seděls na kolejnici pod vodstavenym vagónem. Přelejzal si náklaďáky a čekal. Čekal si až do setmění. Než se ten tvuj vlak hnul. Musel si k němu přes několik vlaků, a taks ho sotva chytil.
To byla taky báječná jízda. Noční. Mašině slabě svítily vzadu vokna. A tys je krásně viděl před sebou přes plošiny, na kterejch si jel. Taky ses zabydlel královsky. Přímo na vagóně. Jenom spousta prachu a drobnejch kamínků ti lítala do vočí. Tenkrát si koukal přes kousek sklíčka, kterej si někde našel. Vod tý doby dycky nosíš brejle. Ani sis nevšimnul, kdy si projížděl tunelama, taková byla tma.
Tendle den tenkrát skončil kousek před cílem tvý cesty. Zas na jednom malym nádraží. Bylo už k ránu. A ty si čekal na svuj další vlak. Pomalu se ti chtělo spát. Únava z celýho dne se ti rozkládala v nohách. Ale chtěl si eště dojet. A tak ses rozběh na náklaďák, kterej tu projížděl dál na východ. Asi to bylo tou únavou. Protože ses přece rozběh dost rychle a vlaku si krásně stačil. Chyt si se a vyskočil jednou nohou na stupátko... Ty další pohyby už šly samy vod sebe – nebylo to poprvé, co si spad. Bez problémů. Kus vod vlaku na štěrkový nástupiště. A i přes dvoje kožený rukavice sis rozsek dlaň.
Pak si teprve uznal, ty starej blázne, že už toho máš za ten den dost. A tak ses těsně u kolejí na tom nádraží stočil na betonovou podezdívku sloupu s trolejí. Uprostřed pole kopřiv. A prostě si spal.
Ale ten pocit tý pozdní noci, kdy už padá ranní rosa a kdy se chce tolik spát, lampy vosvětlujou uplně prázdný malinký nádraží – ten ti taky zustal navěky.
A jak ten příběh skončil? To samý ráno, jen o chvilku pozdějc, tě probudil vlak. Hřměl si po kolejích pár metrů vod tebe. A protože je vlak dlouhej, taks ho eště stihnul chytit. Eště v polospánku, ale užs věděl, že máš dost sil. A že už zvládneš to, co si nezvlád v noci.
Byla to zase krásná jízda. Jen ses chytil blbýho vagónu. Bylo tam jen malinký stupátko, ten druhej neměl žádný. Dva velký dobytčáky. Pak přišla bouřka a velkej liják. Nešlo v něm vůbec na tom stupátku stát. A tak si musel mezi vagóny, držel ses vší silou a stál na boucháku, kterej děsně klouzal, jak byl mokrej. Ale dojels. Za tý bouřky si dojel tam, kam si dojet chtěl. A když si seskočil na peróně nádraží, kde při tom dešti nikdo nebyl, cejtil si, že i ta bouřka k tomu patřila a že seš snad i jejim pánem.
Jednou ses zase vydal na cestu po kolejích pěšky. A protože už si znal dost jinejch tunelů, rozhod ses, že si jich teď projdeš spoustu na jedný trati, co vede z Bánský Bystrice na sever. A tak si takle jednou večer v Bystrici vystoupil. Začala nádherná cesta. Přes město sis zkrátil cestu, ale pak už si koleje nevopustil. Dvaadvacet tunelů! a některý pěkně dlouhý. A hned druhej z nich ti posloužil jako úkryt na noc. Zalez sis do jednoho výklenku, do spacího pytle. A dejchal vůni tunelů, z kterejch eště uplně nevyvanuly parní mašiny. Je pravda, že když jel první vlak, měl si trochu nepříjemnej pocit. Ale třetí už tě ani neprobudil.
Co říct vo tý cestě, když každej krok byl zážitek? Kolem lesy, skály, údolí. Tam někde dole pod tebou městečko. Malý nádražíčka.
Skály, mosty, tunely. Ale nejkrásnější z nich byl ten poslední. Ten nejdelší. Něco kolem pěti kiláků. A kromě uplnýho konce rovnej jako když střelí. A přesto. Za chvíli se ti světlo vzádu ztratilo. Zmenšilo se na svítící bod a pak v hustý atmosféře tunelu zmizelo uplně, rozplynulo se v mlze.
Uplně si ztratil pojem vo prostoru a čase. Tma kolem tebe se rozšířila do nekonečna na všecky strany. A měl si pocit vobrovský pláně, po který deš v absolutně černý noci. A byl to pocit spíš krásnej než děsivej. Hlavně proto, že sis uvědomoval, že todle těžko jinde zažiješ. A že seš jeden z mála, který to znaj. Cejtils tam takový bezpečí, jistotu. Voči si zvykly na tmu a přestaly hledat. Dívaly se kolem sebe a vodpočívaly. Jen vobčas ses blížil ke zvuku padajících kapek a zase ses mu vzdaloval. Jinak ticho. Jenom tvoje těžký kroky na pražcích. Tomu celýmu prostoru si vládnul. Ne, to neni správnej výraz. Nikdy ti nepřipadalo, že by ti to patřilo. Spíš že ty patříš k tomu.
A když pak proti tobě jel vlak, tak směšně dlouho, z malinkýho bodu, z kterýho se pak staly tři a svítily ti vstříc a pomalu pomaloučku se ti blížily z nesmírný dálky, tak si měl zase ten pocit toho širokýho prostoru, kterym jede vlak, tobě naproti, a uplně nepatrně se ti zdálo, že se ta celá široká pláň houpe. Rytmicky a pomaloučku, v uklidňujícim ukolébávajícim tempu... A nejel zrovna pomalu, když se pak prořítil kolem tebe.
Byl to krásnej tunel. Ale ani to zrození novýho světa nebylo vošklivý. To máš rád ve všech tunelech. Kde se ti ze tmy najednou za zatáčkou vobjeví voblouk tunelu, vejce, z kterýho se narodí svět. Zářící, jasnej. A zdá se v tu chvíli čistší. Je v něm svěží vzduch. Svítí v něm slunce nebo v něm jiskřivě prší. A pro tu první chvíli se ti ten novej pohled do novýho světa dycky strašně líbí.
Někdy sou příběhy tak kratičký, jak to jenom projíždějící vlaky uměj. Třeba ta krása, když tenkrát nocí kolem tebe projely dvě spřažený zatopený parní mašiny. Sršely do noci chvosty jisker. Tenkrát, když už parní lokomotivu vidět bylo velký štěstí. Když už dávno nejezdily. A už ses na ně chodil dívat jenom na výstavy, na jízdy historickejch vlaků. Když si prolejzal vodstavený parní mašiny na nádražích. Některý jako kotle. Některý, a to byl moc smutnej pohled, už napůl rozebraný.
Parní mašiny máš taky rád.
Tenkrát ses vracel domu. Ze Žiliny. Bylo to večer. V nohách si měl víc, než ti bylo příjemný. Rozedřený paty a sotva ses už táhnul. Ale, když ses v Žilině rozhodnul, že pojedeš domu na vlaku, síly se ti vrátily. I když už si byl schopnej sotva udělat pár kroků. Hlavně se vrátila chuť. A tak sis počkal na vlak, co se hnul směrem k Praze.
Myslel sis napřed, že pojedeš spodem, ale vlak si to namířil na severozápad, na Bohumín. Zul ses, chladil sis nohy v proudu větru a vodpočíval.
Vprostřed noci si pak byl ve Studénce a čekal si na další vlak. Uhlí to bylo. Ale i tentokrát jel vlak jinam, než kam sis myslel. Místo na jihozápad si to namířil přímo k jihu. Moc ses tam tenkrát eště nevyznal. Ale nakonec si usoudil, že se tak aspoň teda vrátíš na tu spodní trať. Všude byla tma. Jenom na nádraží dycky zasvítilo pár světel.
Vlak nakonec zastavil v Příboru. Mašinu vodpojili, na chvíli bylo ticho. Už ses chystal, že vodejdeš kus vod kolejí a pudeš spát. Ale k tomu tvýmu vlaku připřáhli mašinu jinou a jelo se dál. A tak ses zase chytil a ujížděl si dál k jihu. A pak vlak zastavil znova. A už se dál nehnul.
Chvílis na něm eště seděl a pak si slez. Protože všude byla tma, vydal ses podle kolejí kousek zpátky. A zjistil si, že tam je zavřená brána. Samozřejmě. V Příboru to přepřáhli jenom proto, že tahle trať už byla jenom vlečka. Do Tatrovky Kopřivnice.
Ten příběh dál už vlakům nepatří. Ale snad stojí zato ho dovyprávět.
Chvílis nevěděl, kudy ven, ale nakonec se ti ten plot nahoře s vostnatym drátem podařilo přeskočit z korby náklaďáku postavenýho těsně u něj. Pak si šel dál podle toho plotu. Tak dlouho, až si ztratil jistotu, jestli seš venku, nebo vevnitř. A tak ses postranní vrátnicí vopatrně plížil tam a zase zpátky, aby ses vo tom přesvědčil. A šlapal si dál. A pak ses rozhod, že si na nejbližší silnici stopneš auto na Prahu. Vopustil si plot a cesta tě vedla mezi polema.
A pak si na vobzoru uviděl slabý světlo, který se přiblížilo a zase vzdálilo. Za nějakou dobu znova světlo vymalovalo voblouček na vobzoru a bylo jasný, že tam projelo auto směrem k západu. A tak ses vydal přes pole za tim světlem. Čas vod času si zahlídnul další světla. A pak už si rozeznal, že směrem na Prahu po silnici projel náklaďák s vlekem.
Trochu to povzbudilo tvojí naději, a tak i přes rozedřený paty si pokračoval dál. Za chvíli si na tý silnici viděl zase směrem na Prahu jet náklaďák s vlekem. A po další chvíli eště jeden.
Někdy to člověku strašně pomalu myslí. Zvlášť takle nad ránem, když už toho má dost za sebou. A tak muselo eště projet moc náklaďáků s vlekem, než si zjistil, že to, k čemu se blížíš, neni silnice na Prahu, ale tatrováckej zkušební vokruh.
A eště jeden příběh než pudeme spát. Tenkrát si se snad i trochu bál. Na tvý trati z Krče do Berouna. Tam někde u Srbska si jel na vlaku s dřívim. A rozhlížel ses po skalách a lesích. A díval ses na Berounku, která ti v zákrutech ukazovala svojí hnědou tvář. A byl si v dobrym rozmaru. Spokojenej.
A najednou ses vyděsil. Protože uprostřed druhý koleje stál policajt. A mířil pistolí na ten tvuj vlak. Nemohlo trvat dlouho, než si k němu dojel. Jenom pár vteřin. Ale za tu chvíli tě toho stačilo napadnout dost. Ne, že by tam stál kvuli tobě. Ale to, co může udělat, když uvidí mezi vagónama chlapa.
A tak si se pěkně rychle sklouznul na stupátko. Zhoupnul ses vedle vlaku a pověsil ses na jeho bok. Tak, aby tě nikdo z druhý strany neviděl.
A v ten vokamžik ti to všechno došlo. Protože, jaks tam visel, projel si těsně nad hlavama asi deseti vězňům, který tam pracovali na trati.
Do dneška ti neni jasný, proč si takový policajti mezi sebou a partou hlídanejch vězňů nechaj projet vlak. Ale nezapomeneš na několik závistivejch vobličejů, kterýs uviděl, když ses votočil. Určitě si pro ně byl symbolem svobody. Volnosti. A snad i toho vysněnýho útěku, kterej vědi, že si nemůžou dovolit.
A právě ta svoboda a volnost, a snad i ten útěk buhví před čim, to je to, co tě láká na vlacích. To je to, proč se z tebe stal hobo, kterej se toulá a dycky ho to táhne někam ke kolejim, někam k nádraží. A kterýmu ve vočích svítěj jiskry z komínů parních mašin, když vidí náklaďák, kterej se šourá a nebo uhání tou jeho krajinou.